Švarcsystém v IT? Soud potvrdil pokutu za „externí“ programátory

Nejvyšší správní soud se nedávno zabýval případem brněnské IT společnosti, které byla za umožnění nelegální práce uložena pokuta.

Případ je zajímavý hlavně tím, že se týká programátorů, tedy profese, u níž firmy často předpokládají, že spolupráce na IČO je zcela běžná a bezpečná. Soud ale znovu připomněl, že rozhodující není označení smlouvy ani to, že obě strany s režimem spolupráce na IČO souhlasily. Rozhodující je skutečný obsah vztahu a reálný způsob výkonu práce.

Společnost spolupracovala se třemi programátory formálně jako s externisty. Podle zjištění inspekce práce však tito programátoři nevystupovali jako skutečně samostatní dodavatelé, ale fakticky pracovali obdobně jako ostatní zaměstnanci dané společnosti. Oblastní inspektorát práce proto věc posoudil jako umožnění výkonu nelegální práce podle zákona o zaměstnanosti.

Zákoník práce stanoví, že závislá práce je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle jeho pokynů a osobně. Současně platí, že závislá práce může být vykonávána pouze v základním pracovněprávním vztahu. Zákon o zaměstnanosti pak za nelegální práci považuje práci, která má znaky závislé práce a je konána fyzickou osobou mimo pracovněprávní vztah. U právnické osoby může za takový přestupek být uložena pokuta až do 10 000 000 Kč, nejméně však 50 000 Kč.

Soudy nevycházely z jedné okolnosti, ale ze souhrnu více znaků. Podle zjištění programátoři pracovali osobně, byli integrováni do fungování firmy, dostávali úkoly od projektového vedoucího, ten jim stanovoval termíny a kontroloval jejich plnění. Současně spolupracovali se zaměstnanci firmy na společných projektech a účastnili se porad v určeném čase.

Významnou roli sehrála i ekonomická a organizační závislost. Krajský soud vyšel z toho, že programátoři pracovali pouze pro tuto společnost, v rozsahu přibližně 8 hodin denně, a odměna z této činnosti tvořila jejich ekonomicky významný příjem. Nejvyšší správní soud dále zdůraznil, že programátoři nemohli zakázky společnosti odmítat, s výjimkou situace, kdy by firma byla v prodlení s úhradou odměny. To podle soudu neodpovídá rovnému postavení dvou podnikatelů, ale spíše vztahu nadřízenosti a podřízenosti.

Podstatné bylo také to, že programátoři fakticky nejednali vlastním jménem vůči zákazníkům, ale jménem společnosti, která nesla odpovědnost za výsledek. Nejvyšší správní soud rovněž přihlédl k tomu, že pracovali se zaměstnanci firmy za velmi obdobných podmínek, což potvrzovalo jejich faktické začlenění do organizační struktury společnosti.

Pro IT firmy je důležitý ještě jeden závěr. Nejvyšší správní soud výslovně uvedl, že možnost práce z domova nebo flexibilní pracovní doba samy o sobě nevylučují závislou práci. V posuzovaném případě se totiž režim externích programátorů nijak podstatně nelišil od režimu interních zaměstnanců. Volnost v místě a čase výkonu práce proto soud nevyhodnotil jako znak podnikatelské autonomie, ale spíše jako součást firemní kultury.

Jinými slovy, argument typu „náš externí dodavatel nedochází do firmy každý pracovní den od 9 do 17 hodin“ sám o sobě nestačí. Pokud je člověk fakticky řízen firmou, osobně pro ni pracuje, je do ní začleněn a ekonomicky na ní závisí, pak ani flexibilní pracovní režim nic nemění na tom, že může jít o závislou práci.

Častou obranou bývá tvrzení, že spolupráce na IČO byla svobodnou volbou obou stran, a že takové nastavení všem vyhovovalo. Nejvyšší správní soud však výslovně připomněl, že dobrovolnost volby režimu OSVČ ani jeho ekonomická výhodnost sama o sobě neznamená, že nejde o závislou práci. Jakmile faktický obsah vztahu naplní zákonné znaky závislé práce, ustupuje autonomie vůle zúčastněných stran vynucující úpravě pracovního práva.

To je podle mého názoru pro praxi nejdůležitější. Firmy někdy vycházejí z představy, že když je spolupráce smluvně správně upravena a externista s ní souhlasí, je vše v pořádku. Tento rozsudek znovu potvrzuje, že takto jednoduché to není. Rozhoduje reálný způsob výkonu činnosti, nikoli jen formulace ve smlouvě.

Rozsudek neznamená, že každá spolupráce s OSVČ v IT je automaticky švarcsystém. Nejvyšší správní soud naopak zdůraznil, že je třeba vycházet z materiálního posouzení konkrétního vztahu a hodnotit celý soubor zjištěných okolností. Například samotné účtování podle hodin nebo evidence času ještě bez dalšího neznamenají závislou práci. Problém nastává tehdy, když se tyto prvky spojí s osobním výkonem práce, řízením ze strany firmy, nemožností odmítat práci, ekonomickou závislostí a začleněním do firemní struktury.

Jinými slovy, outsourcing ani spolupráce s freelancery není zakázaná. Musí ale být skutečně podnikatelská. Dodavatel by měl mít reálnou autonomii, nést vlastní podnikatelské riziko, jednat vlastním jménem a mít možnost organizovat si práci jako samostatný podnikatel, nikoli fungovat jen jako zaměstnanec, který fakturuje.

Pokud firma spolupracuje s vývojáři, analytiky, projektovými manažery nebo jinými specialisty na IČO, doporučuji nesoustředit se pouze na text smlouvy. Klíčové je prověřit, jak spolupráce funguje ve skutečnosti.

Rizikové bývá zejména to, když externista pracuje jen pro jednu firmu, ve stejném režimu jako zaměstnanci, dostává každodenní úkoly od interního vedoucího, nemá reálnou možnost práci odmítat a navenek vystupuje fakticky jménem této firmy. Právě kombinace těchto okolností byla v posuzovaném případě rozhodující.

V praxi proto dává smysl udělat si jednoduchý audit spoluprací s OSVČ a vyhodnotit, zda některé vztahy už fakticky nepřekročily hranici běžného dodavatelského modelu. Včasná úprava bývá výrazně levnější než následná kontrola inspekce práce, správní řízení a soudní spor. Výše zákonných sankcí přitom rozhodně není zanedbatelná.